Euro-skepticismus, Euro-nacionalismus a Euro-populismus

Článek shrnuje základní pojmy, kterými se v poslední době hodnotí způsob a postoje k evropské integraci.

Po druhé světové válce dochází k neustálému prohlubování integrace evropských zemí, jejíž míra odpovídá dohodnutým smlouvám daných signatářských zemí.

1950 – Smlouva o založení evropského společenství uhlí a oceli

1957 – Římské smlouvy

1987 – Jednotný evropský akt

1992 – Maastrichtská smlouva

1997 – Amsterdamská smlouva

2001 – Niceská smlouva

2007 – Lisabonská smlouva

M. Topolánek (ODS) a K. Schwarzenberg (nestraník za Zelené, nyní TOP 09)

 při podpisu Lisabonské smlouvy (obr. z knihy Petr Mach: Jak vystoupit z EU)

Obecně tak dochází k sjednocování v jedno společenství na základě volného obchodu a v poslední době i sílícího (pan)evropeismu či tzv. euro-nacionalismu, přecházejícího v některých případech až do euro-populismu. Tzv. evropská identita je založena na společných dějinách a vyznávaných hodnotách. Euro-skepticismus však zdůrazňuje, že Evropané nejsou a historicky nikdy nebyli názorově jednotní a hloubka integrace má zůstat na úrovni volného obchodu. Jednotlivé země mají kromě rozdílnosti národních charakterů a zvyků také rozdílnou (ne)zodpovědnost při plnění Maastrichtských kritérií a v poslední době tak sílí hlasy požadující posílení pravomocí administrativního centra EU či vytvoření fiskální unie.

Je třeba si uvědomit, že existuje tzv. Železný zákon oligarchie, který vyjadřuje představu, že ve všech společnostech, skupinách či organizacích působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie jako mocenské struktury. V průběhu vedení totiž dříve či později dochází k situaci, kdy se vládnoucí jedinci začnou více zajímat o uchování své nabyté moci než o původní cíle organizace (včetně EU). Aby organizace těmto tendencím směřujícím k oligarchii, autoritářství či byrokracii předešly, musejí zajistit:

- zachování postupnictví ve vedení, tak aby si nikdo nestihl upevnit své postavení natolik, že by se již nedal odstranit (např. volby každé 4 roky či maximální délka prezidentského mandátu na dvě volební období),

- že vedoucí jedinci nesmí mít absolutní kontrolu nad centralizovanou administrativou,

- že nebude docházet k hlubokému byrokratickému odosobnění během odebrání moci jednotlivcům.

Při hodnocení euroskepticismu je vhodné si připomenout, že skeptici jsou osoby, které:

- mají nedůvěřivý postoj nebo smýšlení o všech nebo specifikovaných věcech,

- tvrdí, že pravdivé poznání je nemožné,

- všechno soustavně kriticky posuzují,

- si myslí, že pokud se neprokáže opak nelze předpokládat pravdivost.

Termín euroskepticismus se začal prosazovat v devadesátých letech a původně byl používán v souvislosti s Maastrichtskou smlouvou, s pevnější integrací EU a s myšlenkou zavaděni měny EURO. Obecně se začal používat jako opoziční stanovisko k evropské integraci.

Existuje několik pohledů na evropskou integraci a EU. Podle Kopeckého a Muddeho (2002) je definován následující tabulkou.

Pojem euroskepticismus se dle Szczerbiaka a Taggarta (2000) dělí dále dle následující tabulky na tzv. měkký a tvrdý euroskepticismus.

Euro-skeptici se také občas nazývají Euro-realisty. Následující obrázek popisuje osobní pohled na míru hloubky integrace evropských zemí. Na jehož nejnižším stupni je euroskepticismus (souhlas s účastí pouze v EFTA či souhlasem s předchozími smlouvami před Lisabonskou smlouvou) který je v ČR zastáván Svobodnými. Postojem ODS je tzv. soft-euroskepticismus, který i když kritizuje současný stav EU, přesto souhlasí s Lisabonskou smlouvou. Snaha o nápravu současného stavu pomocí aktivní podpory a ochranářstvím národní ekonomiky tzv. protekcionismem a omezováním volného trhu je typickým nacionálním projevem DSSS, Suverenity či KSČM.

Strany snažící se zvýšit význam administrativního centra EU a neustále prohlubovat integraci pomocí směrnic a nařízení obhajují tzv. soft-euro-nacionalismus a euro-nacionalismus (popř. euro-federalismus). V současné době je reprezentován evropskými socialisty (v ČR ČSSD) a evropskými křesťanskými a lidovými stranami (v ČR TOP09 a KDU-ČSL). Maximálním cílem tohoto směřování je tzv. Euro-ústava jednotného evropského státu.

S tím, jak nedochází k plánovanému ekonomickému růstu díky dosavadním krokům v průběhu integrace se EU dostává do dluhové pasti a z úst představitelů slyšíme jen fráze a snahu o ještě větší regulace. Kritiku současného euro-populismu asi nejlépe vystihuje Nigel Farage z britského UKIP.