Dílo Milana Petráka (1968) z roku 2011 se na 324 stranách snaží osvětlit nejen iracionální jednání lidí v minulosti, nad kterým dnes kroutíme nechápavě hlavou, ale i v současnosti, které bude zase nepochopitelné pro příští generace a které si dnes spousta lidí neuvědomuje a pokládá toto své jednání za zcela racionální.
Opravdu doporučuji četbu této knihy. Blížší seznamení se s jejím obsahem, lze nalézt v recenzích na uvedených odkazech a pro ty, co nemají na četbu knih čas, jsem vybral alespoň zajímavé citace z této knihy.
Vybrané recenze
http://www.sarden.cz/nerecenze-milan-petrak-skryta-autorita-iracionalita-dav-v-cloveku
http://www.iliteratura.cz/Clanek/29685/petrak-milan-skryta-autorita-iracionalita-a-dav-v-cloveku-in-mfd
http://www.casopisxb1.cz/aktuality/skryta-autorita-iracionalita-a-dav-v-cloveku/
http://knihy.heureka.cz/skryta-autorita-iracionalita-a-dav-v-cloveku/specifikace/#section
http://www.kosmas.cz/knihy/164724/skryta-autorita/
Zajímavé citace z této knihy
- Víra je v nás zakořeněna tak hluboce, že zasahuje i ty nábožensky nezaložené. Věřící nemusejí být více iracionální než ateisté a nevěřit v boha neznamená nevěřit v nic. Náboženství nelze oddělit od jiných projevů lidské iracionality, jako je nekritické (či přehnaně kritické) vnímání politiků, zaujatý vztah k ideologiím i posunuté vnímání sebe sama. Jednání křesťanů či muslimů nám může připadat směšné či šílené, ale pravda je krutá: všichni jsme svým způsobem věřící. Nevíra byla evolucí nemilosrdně potlačena.
- Víra je trvalý emocionální stav, ve kterém neúplné a nejisté informace přijímáme jako pevně dané a na jejich základě měníme své názory a chování. Výraz víra může být nahrazen výrazem přesvědčení či světonázor a nemusí být vůbec spojen s náboženstvím. Je to cosi, na čem lpíme a co se vzpíráme si vzít, a povolit ve svém přesvědčení bychom vnitřně považovali za zradu.
- Aniž bychom to tušili, máme víru v sobě a sloužíme jí. Sami vymýšlíme nové mýty, symboly a rituály a namlouváme si, že je to racionální jednání, které nemá s vírou nic společného.
- Podstatu náboženství je podle Flügela nutné hledat v lidském super-egu, tedy v mechanismu, který reprezentuje požadavky rodičovské autority. Dítě se s rodiči identifikuje a jejich příkazy považuje vnitřně za správné. Pokud některý nesplní, cítí vinu. Agresi, která by jinak mířila proti rodičům, obrátí dítě proti sobě. Mezi vnitřními touhami a vášněmi a zniterněnými příkazy rodičů či jiných autorit existuje rozpor, a ten je vyřešen externalizací super-ega. Projekcí super-ega může být lékař, učitel či kněz, ale nejdůsledněji hraje tuto úlohu bůh. Kromě super-ega můžeme podle Flügela externalizovat i své nezkrotné pudy, tentokrát do černochů či Romů, tedy do skupin, které jsou samy považovány za ty, jež příliš podléhají svým pudům.
- Jiným modulem v mozku, díky kterému jsme schopni věřit v boha, je přiřazování příčin a důsledků. Lidská mysl potřebuje vysvětlení, a věta „prostě se to stalo“ vysvětlením není. To byl důvod, proč se objevili bohové bouře, lásky, války atd., jakožto alespoň zdánlivé vysvětlení jinak nevysvětlitelných jevů.
Náboženství poskytuje vysvětlení
1) Lidé vytvořili náboženství, aby vysvětlili zvláštní přírodní jevy.
2) Náboženství vysvětluje zvláštní zážitky: sny, předtuchy atd.
3) Náboženství vysvětluje původ věcí.
4) Náboženství vysvětluje, proč existuje zlo a utrpení.
Náboženství poskytuje útěchu
5) Náboženská vysvětlení činí smrtelnost méně nesnesitelnou.
6) Náboženství zmírňuje úzkost a činí pro nás svět útěšnějším.
Náboženství udržuje společenský řád
7) Náboženství udržuje pospolitost.
8) Náboženství pomáhá zachovat daný společenský řád.
9) Náboženství podporuje morálku.
Náboženství je kognitivní iluze
10) Lidé jsou pověrčiví: uvěří čemukoliv.
11) Náboženské koncepty jsou nevyvratitelné.
12) Vyvrácení důkazem je obtížnější než víra.
- Pokud máme nějakému náboženskému konceptu uvěřit, musí splňovat čtyři podmínky: musí být snadno zapamatovatelný a sdělitelný dál; musí působit na naše emoce; musí souviset s naší sociální inteligencí a musí působit hodnověrně.
- Úspěšnost týmu podle barvy dresu je dle Journal of Sport Sciences: 29% červená, 20% modrá, 18% bílá, 16% zelená, 10% žlutá, 5% černá, 2% oranžová.
- Preference červené barvy může být dědictvím po pravěkých bojích, kdy pohled na krev působil jako spouštěč agresivního chování. Jsme-li obklopeni červenou barvou (např. v podobě dresů našich spoluhráčů, s nimiž právě vybíháme na trávník), naše odhodlání zvítězit roste.
- Sociolog Émile Durkheim dodává, že „sama úcta prokazovaná lidem s významným společenským postavením není jiné povahy než úcta náboženská. Projevuje se stejným způsobem: držíme se od ní v uctivé vzdálenosti, nepřibližujeme se k ní bez náležitých opatření, při rozmluvě s ní používáme jiného jazyka a gest, než se používají při rozhovoru s běžnými smrtelníky. Pocit, který v těchto situacích zakoušíme, se natolik podobá náboženskému cítění, že řadě lidí oba pocity často splývají.“
- Důkazem lidského sklonu k podřízenosti je stockholmský syndrom. V extrémně zátěžové situaci se může naše psychika bránit infantilizací – toužíme snížit neúnosný stres blízkostí spřízněné osoby, a pokud ta není na blízku nebo je stejně nemohoucí jako my, vytvoříme si ji z tvůrců našich strastí. Je také důvodem, proč agresivní až brutální vůdci národů mohou požívat větší přízně lidu než politici čestní a mírní. Brutalita je totiž sice znetvořeným, ale přece jen možným symbolem moci a mocní nás přitahují. I když jsou plně odpovědni za naši trýzeň, ochotně jim uvěříme, že vinu nesou nikoli oni, ale ti, které nám oni označí. Prakticky vždy se najde část občanů, která jejich vypjatým varováním uvěří a začne k nim vzhlížet jako k možným zachráncům před „nebezpečím“. Přitom se jedná o trapný omyl. Tak trapný, že si ho většina lidí raději nepřizná, a aby zabránila možnému nepříjemnému prozření, ještě více zvýší nenávist vůči označené skupině, a roztočená spirála tak vede k dalšímu posílení loajality vůči politikovi. Řečeno jadrně a biologicky nekorektně: „Z vola se vytvoří posvátná kráva“.
- Při porovnání zdravotního stavu pracovníků na různých pozicích bylo zjištěno, že přepracování a „překávovaní“ manažeři, nesoucí odpovědnost za chod firmy, trpí méně srdečními poruchami než jejich zdravěji žijící podřízení. Nízké zařazení na firemním žebříčku tak je zdrojem většího stresu než úmorné pracovní vypětí. Koneckonců zkuste žádat o ruku své vyvolené a tvrdit přitom jejím rodičům, že se živíte obsluhou toalet. Takový stres! Uznání našeho okolí je pro nás tudíž životní potřebou a posilovat své sebevědomí ať se děje co se děje je v zájmu našeho zdraví a je to důležité i pro plození potomků.
- Čím větší touha po sebeúctě, tím větší je také riziko propadnutí iracionální víře. Touha po sebeúctě posiluje naší víru a naopak, a když nás okolnosti nutí změnit názor, máme pocit, že naše sebeúcta je v ohrožení. Změnit názor znamená přiznat, že jsem se dosud mýlil, že jsem obhajoval něco, co je chybné, a že jsem svou energii vynakládal jalově. Co hůř – přiznat si svůj chybný názor znamená uznat, že někdo jiný, příslušník jiné skupiny měl pravdu. Jenže pokud někdo cizí měl pravdu, znamenalo by to, že jeho skupina je v něčem chytřejší než ta naše, a proti takovému přiznání existuje v našem mozku blok zvaný kognitivní disonance.
- Ne každá doba nachází svého velikého muže a ne každá velká schopnost nachází svou dobu. Snad dnes existují opravdu velicí mužové pro věci, které neexistují – Jakob Burckhardt.
- Po listopadovém převratu v roce 1989 řada lidí obdivovala osobu Václava Havla. V mnoha případech šlo o nekritický obdiv, vyvolaný spíše celkovou atmosférou než vlastnostmi nového prezidenta. O několik let později se stal politickým idolem Havlův odpůrce Václav Klaus. Někteří k němu zahořeli tak silným obdivem, že v jejich mysli Havel učinil „kvantový“ skok z hladiny „absolutně kladný hrdina“ do hladiny „zloduch“, a uvolnil tak místo novému favoritovi. Na svůj bývalý vztah k Havlovi se nyní dívají jako na nedůležité poblouznění, zatímco obdiv vůči Klausovi považují za poznání reality. Alespoň zatím.
- Politická strana, která způsobí hospodářský neúspěch země či na kterou se provalí vážný finanční skandál, nejenže není ztracena, ale může mít ze svých problémů prospěch, pokud dokáže své voliče šikovně balamutit. O část příznivců jistě přijde, ale ti zbylí se k ní přimknou, protože si museli zdůvodnit, proč „své“ straně skandál odpustili. Někteří z odpadlíků zase nebudou volit vůbec – sice se odvrátí od „své“ strany, ale neuznají, že jakákoli jiná by mohla být lepší (a že oni doposud volili špatně). Nabízí se kacířská myšlenka, že přinejmenším v nezralých demokraciích se politickým stranám finanční či politické skandály vyplatí a že stačí najít jejich důvěryhodně znějící zdůvodnění. Strana tak může získat peníze i věrné voliče. Taková je už povaha lidí: přichýlí se spíš k tomu, komu dobrodiní prokazují, než k tomu, od koho je přijímají. Je proto sebevražedné, pokud strana před volbami nerozdává nerealistické sliby – jejich pomocí může nalákat nerozhodnuté voliče a ti si už pak sami zdůvodní, proč nemohli být splněny.
- Symbol pro skupinu lze vtělit prakticky do čehokoliv, zde jsou nejčastější případy:
1) společná hodnota (pravda, spravedlnost, svoboda, příroda…)
2) vůdce (bůh, císař, prezident, papež…)
3) vlastní symbol (vlajka, erb, hymna, barva, zvíře, rostlina)
4) základní spis víry
5) (význační) předkové
6) každý člen skupiny (v různé míře a v určitých situacích)
7) slavnostní slib daný skupině
8) svátky (dodnes je v kalendáři označujeme červeně, tedy barvou, která je pro víru nejdůležitější)
9) budova (chrám, mešita…)
10) sportovní tým, jednotlivý reprezentant
11) území, na kterém skupina žije.
- Jak poznat, kdy církvi, politické straně či spolku jde skutečně o proklamovanou hodnotu a kdy se máme ve jménu velkých ideálů naopak obávat nejhoršího? Odpověď je poměrně jednoduchá. Kdo používá hodnotu jako prázdný symbol, ten stejně naloží i s ostatními druhy symbolů. Čím větší zbožštění vůdce, dávných hrdinů, erbů atd., čím více slov o svobodě či pravdě, tím více se musíme mít na pozoru.
Čtěte na podobné téma:
„Atlas Shrugged“ od Ayn Rand – 2. nejinspirativnější kniha v USA
Článek blogu IDNES Milana Petráka (autora této knihy), jako reakce na tento článek
