Co se lze z knihy dozvědět, čím mě zaujala a proč doporučuji její přečtení?
Izrael nemá surovinové zdroje a tak vsadil na podnikavost, spolehnutí se na sebe sama, výkonnost soukromého sektoru, protože stejně jeho veřejné finance jsou silně pohlcovány obranou svojí země a na nějaké objemné státní přerozdělování již tedy není. Ekonomika to tedy musela být „chytrá“, založená na inovacích s rychlým přenosem výsledků výzkumu do praxe čili výbornou vazbou mezi průmyslem a vědou. Také s kvalifikovanou a vzdělanou pracovní sílou. Izrael má světové prvenství v podílu výdajů na výzkum a vývoj dosahující cca 4,5% HDP a investuje do nejmodernějších vojenských technologií, s nimiž se mladí lidé seznamují během své povinné vojenské služby, což z ní dělá v jistém ohledu technologický inkubátor. Nepříznivé podmínky tedy podněcují vynalézavost a Izrael je v tomto ohledu podobný na jiné země žijící v ohrožení, jako Jižní Korea, Singapur či Thaj-wan. Co má ovšem proti nim navíc je, že jeho 7,1 milionová populace patří k nejheterogennějším na světě, protože je tvořena židovskými uprchlíky ze zhruba sedmdesáti zemí a každý si ze své původní země přinesl jinou kulturu, jazyky a zvyky.
Co je pro Izraelskou kulturu nejtypičtější je přímý, nebojácný a soustředěný přístup a zpochybňování současné logiky věcí, který umožňuje nekonvenční přístupy při řešení problémů a to i u řadových zaměstnanců. Jde o tzv. chucpe čili „zlost, otrlost, cynismus, nepochopitelná kuráž, dovolenost spojená s arogancí, prostě něco, co žádné slovo v žádném jazyku nemůže být plně vyjádřeno“. Tyto projevy chucpe jsou viditelné ve způsobu, jakým studenti mluví se svými profesory, jak zaměstnanci vyjadřují námitky v debatách se šéfy, jak seržanti diskutují s generály a úředníci zpochybňují slova ministrů. Asertivita je pro ně normou, zatímco zdrženlivým chováním jen riskují, že je ostatní předběhnou.
Izraelská společnost je také velmi neformální a každý, včetně nadřízených, má svoji přezdívku, kterou se mu neříká za zády, ale zcela otevřeně. Tento neformální přístup je dán tolerancí k nezdarům, bez něhož by nebylo možné dosáhnout skutečných inovací a který je nazýván „konstruktivním nezdarem“ či „inteligentním selháním“. Neustále tak hledají nové příležitosti, postrkují věcí dopředu a tlačí na pilu.
V knize je uveden názor Dova Frohmana z Intelu, který říkal, že: „Schopný manažer by měl usilovat o maximalizaci odporu. A to v tom smyslu, že by měl podporovat rozdílnost názorů a existenci opozice. Když je organizace v krizi, nedostatek odporu může představovat velký problém. Může to znamenat, že změna, kterou se snažíte prosadit, není dostatečně radikální nebo že opozice přešla do podzemí. Pokud si ani neuvědomujete, že s vámi lidé v organizaci nesouhlasí, máte skutečný problém.“ V izraelských firmách se lze jen málokdy setkat s tím, že by si lidé říkali věci za vašimi zády. Vždycky víte, s kým na čem jste. Šetří to spoustu času, který se jinak věnuje řešení malicherností.
Izraelci spoléhají na tento způsob a roli osobní „improvizace“ také v armádě, kde je hierarchie na nejvyšších úrovních neobyčejně úzká a menší počet vysokých důstojníků znamená větší individuální iniciativu vojáků v nižších funkcích. V americké armádě je poměr vyšších důstojníků k řadovým vojákům 1:5 a u izraelské 1:9. V knize je uveden rozhovor s typickým 30ti letým velitelem základny pro 650 vojáků základního výcviku a 120 důstojníků, který říká: „Nejzajímavějšími lidmi jsou tady velitelé rot. Jsou naprosto fascinující. Jsou to mladí kluci – je jim třiadvacet. Každý z nich odpovídá za stovku vojáků, dvacet důstojníků a seržantů a tři vozidla...obrovská odpovědnost...velitelé jsou na nejnižší funkci odpovědnosti za určité území...řekněte mi kolik třiadvacetitelých mladíků žije kdekoli na světě pod takovým tlakem...když se po první akci vrátí na základnu, tak se už na něj vojáci dívají jinak a také on sám už je jiný“. Charakteristickým rysem je také role záložních jednotek, které jsou skutečnou páteří armády, protože stálá armáda nebude pro Izrael dostatečně velká, aby jej dokázala ubránit ze všech stran. Dochází tak k tomu, že taxikáři velí milionářům nebo že mladici cvičí své strýce, což zákonitě pomáhá k omezování hierarchie i v izraelské společnosti, kde tak každý má přátele ze záložních útvarů s nimiž by za normálních okolností nikdy nenavázal společenské kontakty.
O tom co je "kniha" a důvody proč Izraelci rádi cestují, proč je pro ně jednodušší podnikat v Číně než v Evropě, že stejně jako se Izraelci nezabývají společenskou stránkou svého neúspěchu, tak Jihokorejci jsou zcela opační a to omezuje jejich inovativnost, se lze hlouběji dozvědět při přečtení této knihy stejně jako, že otevřený, odpovědný přístup a plnění rozkazů co nejlépe s vlastním úsudkem a vyvinutím veškerého potřebného úsilí je označován roš gadol (velká hlava) a roš katan (malá hlava) je nežádoucí chování, kdy si člověk vykládá rozkazy co nejomezeněji a vyhýbá se odpovědnosti nebo práci navíc. Dále, že existuje označení bitzu ́ista neboli pragmatik s důrazem na výkonnost, někdo kdo dokáže věci zdárně řídit a označit tak někoho je pro Izraelce velkou poklonou.
Zajímavou kapitolou je tzv. kibuc (seskupení, kolektiv) což je celosvětově nejúspěšnější kolektivní hnutí sdružující 2% obyvatel Izraele (desetitisíce lidí v 250 komunách) a zajišťující 12% jeho vývozu. Původně byly zakládány jako zemědělské osady hospodařící formou kolektivního vlastnictví a s naprostou rovností, od absence soukromých peněz, soukromé pošty po společnou výchovu dětí, bez policie a soudů až po nekonečné prodiskutovávání, kterou plodinu pěstovat či zda mít televize a že především díky jejich úsilí je Izrael jedinou zemí na světě, kde se poušť nejen nerozšiřuje, ale dokonce ustupuje.
Blíže o obsahu této knihy Start-Up Nation, od autorů Dan Senora a Saul Singera, se lze také dozvědět na www.startupnation.cz a z následujících videí:
Čtěte na podobné téma:
Články+knihy o (ne)úspěšnosti rad podnikavých firemních konzultantů
"Atlas Shrugged" od Ayn Rand - 2. nejinspirativnější kniha v USA
