146 stránková kniha Základy Tauhídu (Jedinečnosti Alláha) - Islámský koncept Boha, od absolventa prestižní Islámské univerzity v Medině Abu Ameenah Bilal Philipse, která byla v ČR vydaná v roce 2012 v nakladatelství Ústředí muslimských obcí, se doporučuje jako "povinná četba pro všechny, kdo si přejí správně pochopit náboženství Islámu" a která "pomůže jasně a jednoznačně pochopit ústřední pilíř islámu". Co je v ní nejzajímavější?
Předmluva
Tauhíd neboli sjednocení či přiznání jedinečnost Alláha je jádrem islámské víry. Je to víc než jen víra nebo doktrína, Alláha je třeba milovat, myslet na něj 5x denně při modlidbách a je třeba snažit se o tauhíd v srdci i mysli. Stvořil člověka, který je jeho náměstkem na zemi. Satan je vytrvalým nepřítelem člověka na zemi člověka a houževnatě jej odvádí od správné cesty odpadlictvím od víry nebo inovacemi, pokud už u něj neuspěl pohanstvím nebo ateismem.
Úvod
Nejpřesněji je tauhíd vyjádřen "není boha kromě Alláha", znamenající, že on je jediný bůh a jen on může být uctíván. Důslednost dodržování tohoto výroku dělá rozdíl mezi ímánem (opravdová víra v Alláha) a kufrem (nevděčnost a nevíra k zásadám Islámu). Tento princip je hlubší než se zdá a potřebuje vysvětlení i mezi muslimy. Nelze jej jen chápat, tak, že "Alláh je vše a vše je Alláh, že je pouze jedna existence a tou je Alláh" nebo že "Alláh je přítomen všude a ve všem". Pravověrný islám tyto ideje a chápání odmítl a prohlásil je za odpadlictví a přivedení na scestí od prorokovy cesty, kterou jim prošlapal. Prorok Muhammad varoval před jakýmikoli odchylkami a nakreslil rovnou přímou čáru a řadu jiných, které se z ní rozvětvovali, přičemž na začátku každé sedí ďábel a láká je jít touto cestou. Jen ta přímá čára uprostřed představuje cestu Alláha a řekl: "A to je cesta má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jinak Vás odloučí od cesty Jeho (tj. Alláhovi)". Víra v Tauhíd tak musí být správně pochopena a to tak jak ji vyučoval Prorok.
O islámu je napsáno spoustu obsáhlých knih, přičemž tauhíd je v nich vždy zmiňován tak půlstranou a knihy se věnují jiným pilířům. Nicméně víra v jedinečnost Alláha (tauhíd) je základem islámu na němž jsou postaveny všechny ostatní pilíře a zásady. S nespolehlivým výkladem tauhídu se i zbytek islámu v důsledku toho stane jen řadou pohanských rituálů.
Kapitola 1
Islám byl historicky rozšířen do různých kultur, odkud přejal pozůstatky jiných náboženství a také byl scestně dezinpretován od lidí, kteří jej jen navenek přijali, protože mu nedokázali čelit vojensky a začali propagovat své scestné názory o Alláhovi.
Všechny šťastné i nešťastné události jsou osnovou vytvořenou Alláhem a život člověka je omezen na racionální volby mezi možnostmi, ale ne na skutečné výsledky jeho volby. I neštěstí v jeden moment se později může ukázat, jako to nejlepší co se mohlo stát. Víra v amulety, talismany nebo špatná znamení jsou projevem vážného hříchu (širk), protože uznává i jiný vliv než vliv Alláha - včetně nošení koránu pro štestí.
Hlavním poselstvím proroků bylo uctívat samotného Alláha a proto je nejvážnějším hříchem uctívání jiných kromě Alláha nebo společně s Alláhem. Modlit se k Prorokovi, svatým, džinům nebo andělům a prosit je o pomoc je také širk.
Uctívání (ibáda) znamená naprostou poslušnost a Alláh je považován za nejvyššího zákonodárce, zavedení světských právních systémů, jež se nezakládají na Alláhových zákonech (šarí´a), je aktem nevíry v Alláhem zjevené zákony a aktem víry ve správnost těchto světských legislativ. Což je opět širk ve smyslu uctívání někoho jiného než Alláha.
Alláhův zákon (šarí´a) musí být znovu zaveden v takzvaných muslimských zemích, kde vlády vládnou podle dovezených kapitalistických nebo komunistických ústav a kde islámské právo je zakotveno v knihách, ale řídí se světskými zákony, musí tyto zákony usměrnit šarí´ou. Ti kdo mají moc to změnit, musí tak učinit, zatímco ti, kdo tuto moc nemají, musejí veřejně vystupovat proti uplatňování světských zákonů a vyžadovat zavedení šarí´i. A pokud ani to není možné, je nutno své neislámské vlády upřímně nenávidět a pohrdat jimi k uspokojení Alláha a udržení víry v tauhíd.
Kapitola 2
Podle islámu jsou širkem polyteistická náboženství, která představují různý stupeň degenerace Alláhem zjevených poselství, včetně křesťanství, které prohlašuje, že bůh se zjevuje ve třech osobách (otec, syn a duch). Širkem je také prohlašování, že bůh neexistuje (ateismus, buddhismus).
Velký širk představuje tu nejzjevnější formu modlářství. Falešný bůh (Tághút) znamená cokoli, co je uctíváno vedle Alláha nebo místo něj - láska je také formou uctívání a ve své dokonalé formě by měla být směřována pouze k Alláhovi. Milovat ale Alláha jako člověk miluje děti nebo rodiče znamená snížení jeho úrovně na úroveň stvoření a to je také širk. Láska k Alláhovi je vyjádřena absolutní poslušností jeho příkazům a ten pravil: "Kdo je poslušen posla, je poslušen i Alláha..." a "Rci: Poslouchejte Alláha a posla jeho..."
Velkým širkem jsou tak všechny člověkem stvořené systémy, které vzývají aby uctívali stvoření, včetně křesťanství i muslimové modlící se k Mohammedovi.
Kapitola 3
Podle islámu, když někdo zemře, tak se opět narodí v Den zmrtvýchvstání. Po konci světa celé lidstvo povstane z mrtvých, aby bylo souzeno Alláhem. Od chvíle smrti do vzkříšení se člověk nachází v mezi stavu zvaném barzach, které je jím vnímáno jako okamžik - čas plyne jen pro živé na zemi, ne pro něj. Každé dítě se narodí s přirozenou vírou v Alláha (fitra) a následovalo by správnou cestu pokud by jej ďáblové nesvedli na zcestí. Rodiče děti mrzačí, že z nich udělají i žida nebo křesťana. Alláh zakazuje dětem poslouchat rodiče, chtějí-li po dětech dělat něco, co se příčí cestě proroků.
Ti kdo měli to štěstí, že se narodili muslimům není zaručen ráj, protože Prorok varoval, že značná část muslimského národa bude následovat židy a křesťany. V den posledního soudu budou také někteří muslimové uctívat modly. Budou mít muslimská jména, budou se za muslimi považovat, ale nebude jim to nic platné. Každý si musí uvědomit, zda je muslimem náhodou nebo na základě vlastní volby. Je islám to, co dělali jeho rodiče, kmen, země nebo národ, anebo je to, co učí Korán, že dělal Prorok a jeho společníci? Vyznání víry (šaháda) musí učinit každý sám, aby se stal plnoprávným muslimem a zní: "není boha kromě Alláha". Poté člověk věří v tauhíd a uvádí jej do praxe v každodenním životě a vyhýbá se všem širkům.
Kapitola 4
Jsou i skryté širky, jako zvyky "zaklepat na dřevo" (původně z dob, kdy lidé věřili, že ve stromech žijí bohové nebo duchové a prosí je o laskavost), "házení soli přes rameno" (uspokojení zlých duchů žijících v levé části těla), "rozbití zrcadla" (dříve lidé věřili, že odraz ve vodě je duše člověka a hozením kamene se rezptyluje - poté se pověra přesunula na zrzadla), "černá kočka přes cestu" (jako mazlíček čarodějnice), "číslo/pátek 13" (pocházející z poslední večeře Krista s 13 hosty a že v pátek se slétají čarodějnice či došlo k ukřižování Krista).
Kapitola 5
Alláh stvořil džiny (od sloves "přikrývat, skrývat, tajit") ještě předtím než stvořil lidstvo a na jejich stvoření použil jiné živly než v případě člověka. Očím lidstva zůstavají skryti a Ibís neboli satan je z jejich světa - je to nevěřící džin a svádí lidstvo na scestí. Každý člověk má svého osobního džina.
Kapitola 6
Astrologie je zakázaná (harám) - jsou to znalosti z oboru magie. Včetně návštěv astrologa.
Kapitola 7
Sihr znamená v arabštině vše co má za příčinu skryté nebo lstivé síly - i výmluvný řečník co dokáže udělat z pravdy nepravdu a naopak. V islámu je exorcismus uznáván jako legitimní prostředek, jak léčit posedlost a zbavit člověka jeho džina (přivoláním jiného džina což je zneuctění islámu, v přítomnosti džina je spáchán širk jako přivolávání falešných bohů - pohany nebo křesťany s křížkem, recitací koránu).
Kapitola 8
Místa pro uctívání nesmí mít sochy nebo zobrazení Alláha či jeho stvoření. Klanění nesmí být orientováno vůči čemukoli. Kdyby byl Alláh všude a ve všem lidé by se mohli klanět i sobě navzájem nebo stromům a to je nepřijatelné. Alláh je od všech věcí zcela oddělený. Je zákaz zobrazovat nejen Alláha, ale také jakékoli živé stvoření.
Kapitola 9
Alláh je zahalen do světla a zůstáva skryt před lidstvem až do Soudného dne.
Kapitola 10
Alláhova přízeň: "Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Alláh dal přednost jedněm z vás před druhými...". Ubránit se všemu z čeho by Alláh neměl radost se nazává taquá (obrana) a je to jediný faktor způsobující nadřazenost mezi lidmi - "Nejvznešenější z vás před Alláhem je ten, kdo je nejbohabojnější." Prorok kázal o nedůležitosti rasových rozdílů a že význam má jen taquá.
Kapitola 11
Zákaz uctívání hrobů. Prorok řekl: "Celá země je mešitou (místem k uctívání), kromě hřbitovů a toalet." a "Nemodlete se směrem k hrobům a ani na nich".
Závěr
Člověk uctívá Alláha pro své vlastní dobro, protože Alláh jeho uctívání nepotřebuje. Uvědomuje si tak materiální a duchovní potenciál pro aspektty dobra. Zbožný zbůsob života, islám, je prostředkem jak přeměnit každý lidský skutek na akt uctívání. Musejí při tom být splněny dvě podmínky - vědomně konán pro potěšení Alláha a proveden v souladu se sunnou (zvyklost proroka Mohammeda, jeho cesta jako životní vzor pro všechny věřící) Alláhova posla.
Je povinností každého upřímného věřícího v Alláha odložit své kulturní zvyklosti a emoční vazby k rodině, kmeni či národu, a osvojit si funkční znalost tauhídu, tohoto základu víry. Neboť pouze skrze aplikaci tohoto poznání člověk může dosáhnout spásy.
